Jednou z knih, která mě přímo nadchla už jen svých názvem, je:

 

O líné babičce aneb vyprávění o babičce, která si vyhodila z kopýtka od Aleny Kastnerové.

 

Už jen obálkový obrázek, babička za volantem a rozesmátá s pusou od ucha k uchu. A pak, jsem také babička a hrozně ráda bych věděla, jak líná babička vypadá, protože sama toho času nazbyt nemám. A tak jsem i uvažovala o tom, jak asi děti vidí svoji babičku a že by z toho mohlo být povídání ve čtenářském klubu. Knihu jsem do písmene přečetla. Obsahuje osm příběhů, nesplněných přání, která si babička zapsala a schovala do škapulíře, postupně je vytahuje a plní si je.

 

Protože na klubu pracuji hlavně s předškoláky, vím, že nic nesmí být dlouhé, že se nesmí nudit, musím mít vždy připravené něco v záloze. V textu jsem našla krátké a nejvýstižnější věty z jednotlivých příběhů a označila si je, připravila obrázky a doma po babičce našla něco jako škapulíř, obrázky do něj složila. Složila jsem si i úvodní text k povídání o babičce s tím, že děti budou povídat o svých babičkách.

 

Byla jsem až překvapená, jak dlouho jsem s dětmi pracovala. Co všechno jsem se o jejich babičkách dověděla. Následně tahaly ze škapulíře obrázky k jednotlivým příběhům a krátce povídaly. Protože ve skupině převládají kluci, nejzajímavější byl příběh o babičce a nejrychlejším autu a o tom, jak se učí potápět. S čím jsem ovšem nepočítala, byly názory na jednotlivé obrázky. Jednak jich bylo málo a tahání ze škapulíře se velmi líbilo, Míšovi i samotný škapulíř. Děti jsem nechala, aby se samy do povídání zapojily, případně si prohlížely další připravené knihy.

 

Další klub jsem s tímto programem pracovala s o rok staršími školáky, prvňáky. Opět jsem si připravila obrázky do škapulíře, založila označený text v knize a v záloze měla další knihy pro čtenářskou dílnu. Průběh zde byl zcela odlišný. Tak jak mně se obrázky v textu líbily, dětem, samým holkám, ne. Po vytažení ze škapulíře nebyly spokojené s obrázky, babička se jim nelíbila. Jako první se do povídání zapojila Adélka. Vytáhla si příběh o tom, jak se babička učila lyžovat. Byl to tak trochu návod pro ostatní, aby se do povídání, předvídání příběhů, více zapojily. Daleko více děti zajímaly přinesené nové knihy a tak jsme pomalu přešly ke čtenářské dílně. Každá z děvčat si vybrala dvě knihy, prohlížela, vybírala to, co je v knize zaujalo a pak sedla do křesla a povídala.

 

Bylo to něco, co jsem vůbec nečekala, na co nejsem u předškoláků zvyklá. Musím se přiznat, že mě to nadchlo, čtenářská dílna je úžasná věc a opravdu funguje. Je za tím ovšem více jak rok perné práce s dětmi, které chodí do čtenářského klubu od jeho otevření. Začaly do něj chodit jako předškoláci a za tu dobu se naučily a stále učí pracovat s knihou. Nepochybuji o tom, že čtení a knihy pro ně budou v životě hodně znamenat a budou je umět využít k dalšímu vzdělání.

 

Teď se vrátím ještě ke knize. Pokusila jsem se ji použít při práci s dětmi. S jednou skupinou jsem uspěla, v druhé již méně. Odhadnout, jak děti budou reagovat na cokoliv, je velice těžké. Možná je to i tím, že jsem knihovnice a ne učitelka. Kniha se mi velmi líbila. Popsané příběhy jsou plné humoru a je třeba vystihnout to, čemu děti rozumí. Rozdílný je i jejich přístup. Některé příběhy jsou na pochopení složitější. Např. příběh Co se stalo v Himálajích nebo Hra na honěnou. Po této zkušenosti ji doporučuji tak desetiletým dětem.

 

Své zkušenosti nám předala Helena Holanová, manažerka čtenářského klubu v ZŠ a MŠ Hlavečník

 

Anotaci knížky i s obálkou si můžete prohlédnout a přečíst zde. (CHYBÍ!!!)