Hlavečník

 Pokud jste měli to štěstí a také jste přivítali ve svém klubu klaunku Helenu, tentokrát v trochu jiné roli než té nemocniční, nebude pro vás má zpráva ničím překvapujícím. Vám ostatním můžu pouze vzkázat: Vřele doporučuji!!!

Helena byla u nás již podruhé a vždy nás doslova vtáhla do příběhu. Museli jsme do něj totiž bytostně vstoupit – konkrétně vchodem pod lavicí. Pak už jsme nejen slyšeli četbu, ale stali se její součástí. Děti brzy pochopily a dokonce si do příště pamatovaly jednotlivé techniky dramatizace četby – uličku rozhodování, živé obrazy, hlasité myšlenky… Závěrečné návrhy, které děti dávaly ústy hlavní postavy Jakuba (Jakub a dvě stě dědečků od Miloše Macourka) a které jsme zapisovaly, si dokonce chtěly odnést domů, a tak jsme jim pořídili kopie.

Za velmi přínosné také považuji, že i my vedoucí klubu jsme mohly prožít příběh spolu s dětmi (doporučuji pouze trochu vyšší lavici k podlézání:)). Najednou jsme byly na té druhé straně a děti si toho ani nevšimly, zcela přirozeně s námi tvořily živé obrazy, říkali jsme si názory ve dvojicích, pomáhali si – coby bělásci – přesunovat židle tak, aby to Helena neslyšela. Pro mne osobně velmi cenná zkušenost a radost.

Vidím, že asi nezvládnu vystavět podobnou lekci, ale několik postupů bych ráda s dětmi ovládla natolik, aby se staly jejich pomyslnou čtenářskou výbavou. Není snad k zahození identifikovat rozpory a pokušení, která na hrdinu doléhají při každém rozhodování? A co dokázat si představit scénu z knihy jako na fotografii? Nebo jsou snad k zahození správně vydedukované myšlenky postav knihy, co čtu?

A hlavně zjišťuji, že děti velmi baví hrát, ale ne divadlo pro ostatní, ale dramatizovat si představy, jen tak pro sebe a pro ty, se kterými hraji, komunikuji. Přínos Heleny tedy není jen v oblasti čtenářské, ale též sociální, a to má pro naše klubové děti také velký význam. Tedy, kdo to přehlédl v prvním odstavci, píšu znova: Vřele doporučuji.

 

Tereza Nakládalová, manažerka čtenářského klubu Hříbata v ZŠ Hlavečník