Objevitelům ve Staňkově se daří

Dovolte, abych tentokrát začala větou: Dobrá věc se podařila. Když za mnou před více než rokem přišla kolegyně s nabídkou, a vlastně i příležitostí, zavést v naší škole čtenářské kluby, váhala jsem a možná jsem k nabídce byla zpočátku dost skeptická. Čtenářský klub se lehce řekne, ale … Představa shánění kvalitních knih, administrativy, kterou s sebou nese každý projekt, nutného zázemí a dalších nezbytností mě dosti děsila. Nakonec se nejednalo o první projekt, se kterým jsem se setkala, vždyť každý z nás má „své zkušenosti“. Zároveň ale jako učitelka prvního stupně u dětí vnímám postupné snižování čtenářských dovedností a mnohdy i nechuť zalistovat knihou – vždyť známe častá prohlášení: „Většinu knih si mohu zkouknout na DVD!“ Udělala jsem tedy první krok a řekla ano.

 

Byla jsem mile překvapena zázemím i organizací celého projektu. Velké díky patří celému „realizačnímu týmu“. Knihy, materiální vybavení ke zútulnění školního prostředí, odborná pomoc v případě potřeby a vůbec vše, co potřebuje pracovník klubu k tomu, aby se mohl soustředit „jen“ na práci s dětmi, bylo zajištěno bez našeho úsilí.

 

Další větou by mohlo být: Více klubů! Zájem ze strany dětí je skutečně veliký. Naší odměnou jsou lepší výsledky dětí z čtenářského klubu ve školní třídě, což potvrzuje hodnocení třídních učitelů i rodičů.

 

Nyní je snad čas na malou ochutnávku z naší klubové práce ve Staňkově. Objevitelé, tak se náš klub jmenuje, se už zdatně pokoušeli o předvídání, prošli si řízeným čtením i vysuzovali z textu. Během prvního roku se nám podařilo nakouknout i za text, což považuji u dětí z mateřské školy až třetí třídy za velký úspěch. Nejkrásnější ovšem je, že se děti na klubovou práci těší.

 

Naštěstí jsme s kolegyní naladěné na stejnou notu a obě rády při klubových činnostech využíváme metody kritického myšlení a lekce máme vystavěné do tří fází – evokace, uvědomění a reflexe.

 

Cílem níže popsané lekce bylo utvořit dětem představu o tom, jaká je cesta dopisu po jeho vhození do schránky, ze strany čtenářství pak posilování předvídání, propojování vlastních zkušeností s dějem, charakteristika hlavní postavy a vysuzování z textu. Cíle, které plynule přecházejí z minulých lekcí a zůstávají do budoucích, jsou samozřejmě spolupráce, naslouchání a skupinové cítění.

 

Lekci, o které bude řeč, jsme začaly jako většinu předešlých. Daly jsme dětem možnost zalistovat knihami. Tentokrát jsme vybraly knihy s dětskými hrdiny a zadaly jsme úkol: Pokuste si z knihy vybrat hrdinu a podle krátkého čtení a listování knihou doplnit větu: „Chtěl/nechtěl bych, aby byl hrdina mým kamarádem, protože…“ Osvědčilo se nám dětem z klubu vždy situaci modelovat. Tyto děti mají jakousi jistotu, že nic není špatně. Zároveň děti ví, že je u nás v klubu fantazie vítána – cítí se bezpečně. Po desetiminutovém čtení/prohlížení jsme zcela plynule došli k závěrům, co od přátelství očekáváme a co naopak nechceme. Z dětských odpovědí jsme vypozorovaly, že děti spojují přátelství a sourozenectví. O sourozencích nebyla v zadání vůbec zmínka, přesto odpověď jednoho hocha byla „ …protože nemám bratra a mohli bychom si spolu hrát…“

 

A protože správní kamarádi si pomáhají, čekala nás „kimovka“. Dětmi velice oblíbená hra se v našem klubu objevila poprvé, přesto s úspěchem. Pod ubrus jsme schovaly jednotlivé předměty k vyvození tématu lekce – POŠTA (známka, razítko, pohled, dopisní obálka…). Děti měly asi 15 sekund na postřehnutí všech předmětů. Poté jsme předměty opět zakryly a děti ve dvou skupinách zapisovaly, co si zapamatovaly. Po společné kontrole, výsledkem byla remíza, děti po několika pokusech – psaní, listonoš, dopis dospěly k tématu – POŠTA. Pro potvrzení naší volby jsme pustily dětem píseň poštovních skřítků z Pošťácké pohádky od Karla Čapka. Našla se i chvilka k diskuzi o tom, co bychom kamarádovi mohli napsat. V další fázi jsme přikročily k práci s knihou od Davida Grossmana – Pohádky pro Itamara a Rut (Dopis jménem Itamar). Začátek příběhu jsme přečetly my, abychom všechny děti uvedly do situace. Daly jsme dětem otázkou: „Co děláte vy, když jste naštvaní?“ Děti měly možnost spojit své zkušenosti s dějem. Některé odpovědi nás skutečně rozesmály: „Jdu se urazit do svého pokoje.“

 

Pak pracovaly děti ve dvojicích. Každá dvojice dostala část textu (přepsaný velkým tiskacím písmem – genetická metoda – 1. třída) s otázkami k vyvozování z textu, předvídání, spojování situace s vlastními zkušenostmi… Pro představu uvádím příklad:

 

1) „NAPIŠ NĚKOMU DOPIS A ON TI ODEPÍŠE, A PŘESTAŇ LASKAVĚ KOPAT DO DVEŘÍ, PROTOŽE TY ZA TO NEMŮŽOU!“
„POSLYŠ, KDYŽ NAPÍŠEŠ MÁMĚ A MNĚ DOPIS, POŠLEME TI DOPIS S ODPOVĚDÍ.“ – Kdo to asi říkal? Podle čeho tak soudíš? Co si asi pomyslel Itamar?

 

2) „DOPIS SE ZNÁMKOU, OBÁLKOU I POŠTOVNÍM RAZÍTKEM? HURÁÁÁÁÁÁ…
ALE JÁ MÁM PROBLÉM, VELKÝ PROBLÉM,
OBROVSKÝ PROBLÉM…. VŽDYŤ JÁ NEUMÍM PSÁT.“

 

Kdo to tentokrát řekl? Kolik mu je let? Jak může problém vyřešit?

 

Dále pracovaly děti ve dvojicích. Protože už jsme v některých z předešlých lekcích pracovali s technikou párového čtení, děti se bez dalších pokynů vrhly na text a daly si chvilku klidu, aby měl každý příležitost si svůj text přečíst sám. Při pozorování dvojic jsme postřehly i otázky ve dvojicích typu: „Jaký problém měl Itamar?“ „Co se stane, když Itamar někomu napíše dopis?“ Potěšilo nás to, protože pracovat technikou párového čtení jsme neměly tentokrát v úmyslu. Daly jsme dětem i prostor pro diskuzi nad níže napsanými otázkami ve dvojicích.

 

V další, společné části měly děti příležitost podělit se s ostatními o své nápady, obhájit svá stanoviska a vysvětlit změny nápadů související se znalostí zbývajících textů, které při prvotních nápadech neměly dvojice k dispozici. Na otázku: „Co byste dělali, kdybyste neuměli napsat dopis?“ dokázaly děti vymyslet několik možných způsobů dorozumívání se. Od maminčiny pomoci přes skládání písmenek z novin po obrázkový dopis. Reakce na vývoj situace po přečtení předcházejících textů: „Nevěděli jsme, jak sám sebe pošle poštou, ale teď když víme, že neumí psát, napadlo nás, že to chtěl říct rodičům sám.“

 

Závěr příběhu jsme opět dočetly my. Otázky typu – Jaký Itamar byl? Po čem toužil? Co jej trápilo? měly zajistit pochopení celého textu a propojení dětského myšlení a fantazie Itamara s fantazií dětí v klubu. Děti se pokoušely zhostit Itamarovy role. „Co bych já řekl při doručení rodičům?“

 

A jak jinak jsme mohli naši lekci zakončit, než dopisem pro Itamara? Mnohé děti dostaly šanci vůbec poprve se s dopisem setkat. Společným psaním si alespoň „ohmataly“ strukturu dopisu. A uvítaly i pocit sounáležitosti při jeho podepisování.

 

Závěrem mě nechte vrátit se k původní větě: Dobrá věc se podařila! I tentokrát vymezené dvě hodiny utekly jako voda a děti si ani neuvědomovaly, kolik práce zvládly.

 

Díky za možnost a prostor pro setkávání dětí s knihou v bezpečném prostředí, kde si zúčastnění váží každého nápadu a názoru i toho nejmladšího člena a každý má prostor pro vlastní realizaci.

 

Jana Pluhařová,

manažerka čtenářského klubu a učitelka 1. stupně ZŠ Staňkov