Náš realizační tým

Naše kluby

Irena Poláková,  hlavní metodička projektu, regionální koordinátorka Chlumec n. Cidlinou a Hlavečník

 V sedmi letech do školní aktovky zabalila tabulku čokolády a jablko. Velmi ji zklamalo, že ji tatínek odmítl odvést na nádraží a posadit na vlak do Prahy. V té knížce, co  zrovna četla, Vítek přeci jel sám, a starší určitě nebyl. Později  vyžadovala, aby jí rodiče říkali Nancy, spolu s Vlašťovkami  se chystala nalézt poklad kapitána Flinta. Časem ji lákalo být krásným Artemisem a odejít do semináře. Jen litovala, že je dívka. Pak ji naštěstí uchvátila Cosseta… představa, jak hraje na spinet a někde kolem chodí Marius…. Měla i skutečné kamarády a spolu s těmi knižními nimi prožila dětství i dospívání, a doposud s nimi svůj čas tráví… Vděčí jim za bohatství zážitků a zkušeností.

 Před 13 lety po skončení pedagogické fakulty začala učit český jazyk a dějepis, nejprve na základní škole a potom i na gymnáziu. Od  té  doby se stále snaží najít způsob, jak svým žákům a studentům ukázat cestu k pokladu, jímž knihy ve své rozmanitosti bezesporu jsou. Kromě vlastních čtenářských zkušeností se může opřít o metodické postupy programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení, který současně lektoruje pro zájemce z řad učitelů. Před několika lety  spolu s kolegyněmi a kamarádkami Evou Bělinovou a Květou Krüger vedly projekt Cílené rozvíjení čtenářské gramotnosti na 2. stupni ZŠ. Jako výstup projektu vznikla knížka „Kudy vede cesta ke čtenáři“.

Na tyto zkušenosti může navázat coby metodička projektu Školní čtenářské kluby. Jejím úkolem je být spolu s tzv. regionálními koordinátory ku pomoci těm, kdo jsou v první linii a kluby vedou. Shromažďuje také příklady dobré praxe a zakresluje i slepá místa na pomyslné mapě. Těší se, že po skončení projektu bude moci nabídnout školám v ČR naše zkušenosti, postupy, které se osvědčily, i ty, kterým je lépe se vyhnout.

 

 

Eva Bělinová, manažerka projektu

 Eva Bělinová je dcerou knihovnice a snad proto si už od malička, vedle hraní na průvodkyni (:-), ráda četla. Má dva syny, tříletého Štěpána a zatím ani ne ročního Richarda. Díky nim a práci, která jí baví, nevěnuje bohužel čtení tolik času, kolik byla zvyklá, resp. je nucena číst knihy věnované vlakům či stavebním strojům. I tak jí ale vedle postele vždy leží aktuální číslo Respektu a jedna rozečtená knížka, momentálně Zloděj kufrů od oblíbeného pana Lustiga. V jiné místnosti bytu je vždy k dispozici některé číslo časopisu Země Světa nebo starší vydání Lidé a Země, kam v době, kdy ještě nevěděla, co s volným časem, přispívala cestovatelskými články a fotografiemi.

Vystudovala Fakultu sociálních věd UK, obor Mezinárodních teritoriálních studií, během studií pobývala opakovaně na jiných kontinentech (obě Ameriky, Afrika). Čím je starší, tím více pozornosti však s manželem Oldou věnuje zajímavostem naší vlasti. Polehounku a po kouskách se ji snaží obejít nebo objet na kole nebo běžkách po alespoň přibližném obvodu. Do klidu a pohody spojených s putováním krajinou se od prvních týdnů snaží zasvěcovat i oba mladé členy rodiny.

Od roku 2002 do doby nástupu na rodičovskou dovolenou v roce 2009 pracovala ve společnosti GAC (a stále je s firmou v kontaktu). Podílela se na vedení výzkumných projektů zaměřených na různá sociální témata života v ČR, často s přihlédnutím k využívání strukturálních fondů pro regionální rozvoj. Ve své profesní kariéře měla příležitost napsat několik úspěšných žádostí o podporu ze strukturálních fondů a tyto projekty i vést. S Novou školou, o. p. s., ji svedla dohromady souhra okolností a zároveň vítězství v programu Nadace Vodafone Rok jinak. Při této příležitosti spolu s Irenou Polákovou připravila i tento projekt.

 

Jana Hořovská, odborná asistentka a koordinátorka dětí a fungování klubů

Jana Hořovská se do projektu čtenářských klubů zapojila jako odborná asistentka a koordinátorka dětí a klubů. Od dětství měla ráda knížky a časopisy. Začínala s Viennoutem a Čtyřlístkem. Čas s knížkou v ruce pro ni vždy znamenal a znamená pocit klidu a pohody.

Vystudovala Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd UK v Praze. V rámci studia i mimo něj se zabývala cizími jazyky a cestovala. Přibyl také další koníček – čtení knih v originále. Po škole v roce 2004 nastoupila do společnosti GAC, poté strávila rok na pracovní stáži v Mnichově a na konci roku 2006 začala pracovat v cestovní kanceláři PragInt a zároveň absolvovala kurz průvodce Prahou. V září 2007 odešla na mateřskou dovolenou. V současné době je na končící (již druhé) rodičovské dovolené a čte především dětskou literaturu – svým dvěma dcerám. Z rodičovské si tu a tam odskočí za turisty, které provází krásnými místy Prahy.

 

Alžběta Ingrová, koordinátorka dětí a klubů, manažerka čtenářského klubu v Kouřimi a Sázavě

Mé narození přerušilo maminčina studia češtiny a literatury na FF UK. Diplomovou práci „K zvukové stavbě Gellnerovy lyriky“ už dokončovala s kojencem, zatímco tatínek, v té době redaktor Mladého světa, bušil do kláves psacího stroje ve snaze dodržet termín uzávěrky.

Zvuk psacího stroje místo ukolébavky a domácnost plná knih místo moderního vybavení, „babi, čti“, když si pětaosmdesátiletá babička uprostřed předčítání Dětí z Bullerbynu položila hlavu na rozečtenou knihu, aby si na chvíli odpočinula, babiččin rozečtený román o Zdence Braunerové, maminčina poezie, konečně jsem se naučila číst – čtu si každý den večer v posteli a o víkendu i ráno, někdy až do oběda, od velkých písmen prvního čtení k Vlaštovkám a Amazonkám, Dvěma divochům, dobrodružným KODkám, mayovkám, verneovkám a foglarovkám, dívčí romány jsem nějak vynechala, rodiče s očima unavenýma po celonočním čtení průklepových stran samizdatového vydání Pamětí svého někdejšího pedagoga profesora Václava Černého, které museli hned druhý den předat dál, čtvrteční fronty na nové knihy před kolínským knihkupectvím, tatínkovy cesty po stopách básníka Jindřicha Vichry…  Tolik čtenářské asociace z dětství. Na gymnáziu jsem se těšívala na hodiny literatury, ale ještě více biologie – chtěla jsem studovat zoologii. Maturovala jsem v roce 1989 a následující tři porevoluční roky strávila prací – nejdřív v biochemické laboratoři a později v ZOO Praha – a doplňováním své knihovny zejména o tituly do té doby zakázaných autorů. Studium na České zemědělské univerzitě jsem zakončila diplomovou prací k parazitofauně prasete divokého, zatím bez kojence.  První ze tří synů se narodil za dva roky nato.  Když jsem si během studia VŠ a později při rodičovské dovolené přivydělávala výukou angličtiny v kurzech pro veřejnost i doučováním jednotlivců, zjistila jsem, že mě učení baví, a tak jsem se po přestěhování z Kolína do jedné malé vesnice v Posázaví a založení menšího rodinného hospodářství tamtéž rozhodla zkusit štěstí jako učitelka ZŠ. Následovala krátká epizoda na dvou základních školách, kde mi bylo mimo jiné svěřeno i vzdělávání osmáků a deváťáků v češtině a dějepise a během níž jsem si doplnila pedagogické vzdělání studiem učitelství VVP na Pedagogické fakultě UK. Zároveň se mi v obou působištích – Kouřimi a Sázavě – podařilo díky kamarádce a kolegyni Ireně Polákové iniciovat založení čtenářských klubů. Svému rodinnému zázemí vděčím za pevný základ čtenářských zkušeností, které teď jako vedoucí dvou čtenářských klubů mohu předávat dětem, a to metodami, jež jsou mi blízké. Pomáhat dětem na cestě ke čtenářství mě opravdu baví, a proto jsem se velmi ráda stala členkou realizačního týmu projektu Školních čtenářských klubů, kde nyní působím na pozici koordinátorky dětí a klubů.

Hana Svobodová, regionální koordinátorka Slaný

Patřím k těm lidem, kteří ve chvíli, kdy vezmou knihu do ruky, zapomenou na čas. Nejednou jsem vyskakovala s otevřenou knihou v ruce na poslední chvíli z tramvaje, či jsem přejela o pěkných pár zastávek metra dál.

Jako dítě jsem tesknila, když skončil nějaký obzvlášť mně blízký příběh a v duchu přemlouvala autora, aby napsal pokračování. Plakala jsem nad každou ztrátou kladného hrdiny a nenáviděla padouchy.

Moji rodiče měli doma velkou knihovnu. Navíc byli v 70. – 80. letech ochotni vystát dlouhé fronty před knihkupectvím, aby pro nás děti sehnali „podpultovky“. Ve škole jsem patřila k těm nepochopeným „vzorňákům“, kteří poctivě přečetli vše, co bylo povinné zapsat do čtenářského deníku a nad to ještě mnoho dalšího. Neodradila mě ani obsáhlá díla A. Jiráska či různé svazky poezie.

Během života ovšem pozoruji neustálé se ztenčování času, který mohu věnovat četbě. Rovněž žánrová pestrost ustoupila v období mého studia na vysokých školách odborné literatuře – nejdříve z oblasti ekonomie, později pedagogiky a jazykovědy.

V současné době se raduji ze čtenářské vášně svých vlastních dětí a spolu s nimi doplňuji to, co nám předchozí režim nedopřál objevit.

Ze své učitelské praxe vím, že čtenářská gramotnost je základním předpokladem školního (i později pracovního) úspěchu. Moc bych si přála, aby čtenářské kluby byly místem, které mnohým dětem zprostředkuje možná první radostný zážitek z četby.

 

Hana Antonínová Hegerová, regionální koordinátorka Liberec

Proč se angažuji v projektu Školních čtenářských klubů?
Kniha je pro mě fascinující objekt – má příznačnou vůni, lákavý obal a úžasný svět uvnitř sama sebe. Jediná kniha dokáže to, co leckdy nesvede deset kamarádů: pobaví, poučí, potěší, pohladí, poradí a nic za to nechce. Unese dokonce i to, když nás omrzí a odložíme ji. Je snad jen jedna věc, kterou knihám ubližujeme – když si jich nevšímáme a necháváme je ležet v zapomnění. Projekt Školních čtenářských klubů vnímám jako velkou příležitost vtáhnout do světa knih i děti, které mají z různých důvodů cestu ke čtení a čtenářství složitou.
Můžu srovnávat: sama jsem vyrostla v bytě plném knih, knihami se mi podařilo úspěšně zaplnit i studentský pokoj na koleji a poté, co jsem se vdala a spojila svou knihovnu s manželovou, už jsme museli přenechat policím na knihy celou zeď. Od té doby, co máme děti, nadšeně nakupuji dětské knížky a jsem ráda, že mám důvod se jimi probírat a číst si v nich. Vidím, že pro naše děti je přirozené vyrůstat mezi knihami a ještě nikdy neřekly „Knížky už nám nekupuj, už jich máme dost“. Proto jsem moc ráda, že se díky projektu k dětem dostane slušná hromada současných a pěkně provedených knih – protože bez intenzivního osobního kontaktu to zkrátka nejde.

Vystudovala jsem bohemistiku a pedagogiku-psychologii pro učitele na FF UK v Praze, učím češtinu na gymnáziu v Liberci, lektoruji kurzy Čtením a psaním ke kritickému myšlení, vedu čtenářský kroužek v MŠ Montessori v Jablonci nad Nisou, kam chodí naše děti, občas napíšu něco o učitelování, čtení a čtenářství (Kritické listy, Rodina a škola). V projektu Školních čtenářských klubů zastávám pozici regionální koordinátorky pro Liberec.

 

Robert Janč, regionální koordinátor Kolín

  Nejvíc za život jsem toho přečetl na základní škole. V tom krásném období, kdy jsem z knihovny nosil i patnáct knížek. Tuto radost a zájem bohužel ubilo gymnázium hodinami literatury, ve kterých se autoři a díla sypali po desítkách za hodinu. Tehdy jsem zajímavé věci četl hlavně díky doporučení od spolužáků. Na vysoké, kam jsem šel studovat AJ-ČJ, jsem objevil, že povinná četba má skutečně něco do sebe. Pak už mě ale postupně pohltil svět alternativního divadla, takže šířit krásu literatury mezi školáky jsem nikdy neodešel. U divadla jsem prošel všemi možnými profesemi, až jsem zakotvil v současné kombinaci zdravotní klaun, pohybový herec, lektor v lesní školce. Knížky mám v současné době nejraději audio – jako příjemce i jako čtoucí (dětem). V projektu čtenářských klubů, který už teď mám moc rád, jsem regionálním koordinátorem pro Kolín a také tím, jehož synapse (díky častému klaunování) vedou po jiných drahách.

 

Mirka Škardová, regionální koordinátorka Plzeňsko

Čtení na mne „nějak přišlo“ ještě před tím, než jsem šla do školy. První knihu, na kterou si vzpomínám, že jsem přečetla se zatajeným dechem, byla Mirka s Jirkou sami doma. Byla jsem tak ráda, že se v záplavě všech knížek o Luckách, Lenkách a Veronikách jmenuje nějaká holčička stejně jako já. A navíc má na obrázku culíky, po kterých jsem vždycky toužila:-).

Už odmalička jsem chtěla být spisovatelkou (ale to spíš hlavně kvůli psacímu stroji a jeho cinkání na konci každé řádky). Možná ještě víc jsem chtěla být malířkou. Bavilo mne psát si příběhy a kreslit si k tomu, co mne napadne.

Mého tvůrčího ducha trochu přidusila škola, nicméně jsem si vždy našla nějaké úniky. Okolo 18 roku jsme se společně s několika kamarády, každé pondělí v měsíci, začali scházet, abychom si společně četli. Občas jsme knihy zaměnili za poslouchání gramofonových desek. Tyto literární večírky se záhy rozrostly a přerostly v Literární Domaslav. Těší mne, že „ čtecí akce“ na faře v Domaslavi přetrvaly až do dnešních dní.

V dospělosti jsem si splnila svůj spisovatelský sen a napsala a nakreslila jsem tři knihy pro děti :-).

Vystudovala jsem pedagogiku na FF UK v Praze. Dlouhá léta pracuji jako národní koordinátorka a lektorka vzdělávacího programu Začít spolu. Tento program (kromě mnoha jiného) nabízí už od mateřské školy čtenářsky podnětné prostředí, knihovnu jako součást každé třídy, centra aktivit čtení a psaní, kde mají děti možnost tvůrčím způsobem objevovat svět knih a písmen apod.

V projektu Školní čtenářské kluby mám na starosti region Plzeňsko.

 

Hana Tichá, regionální koordinátorka Moravskoslezsko

 Jak ji vidí její dcera: Říkají, že je stejná jako já. Zásadová, se zálibou ve střelených obličejích, se zájmem o umění a s věčnou energií cestovat a poznávat něco nového. Tak to je moje máma. 

Chtěli-li byste ji jakoby náhodou zastihnout, doporučuji pár míst, kde tráví asi nejvíce času: nejméně komplikovanou možností by byla nejspíše její práce, i když je to s ní trochu složitější. Vyjíždí totiž často na školy v celém kraji a pracuje s učiteli a dětmi. Její zaměstnání má poněkud krkolomný název – pedagog didaktik, ale vypadá to, že ji dost baví. Další možností je setkání někde v přírodě, kde venčí naše dvě pejsčí slečny Rhodéské ridgebacky, projíždí se s naší rodinkou nebo kamarády na horském kole, in-linech či lyžích. Každý pátek večer je potom k zastižení v ochotnickém divadle, kde již ztvárnila plno komických i méně komických rolí.
Když je čas, ráda si počte a může zapomenout na všechen shon. Jen tak si otevře víno, nasype oříšky, pohodlně se usadí na gauč a otevře knihu. Pokud vím, nemá vyhraněný žánr, jen jsem ji nikdy neviděla u fantasy nebo sci-fi. Jako malé dítě jsem vyžadovala každý večer pohádku na dobrou noc, kteroužto mi povětšinou předčítala právě ona. Já měla ovšem raději příběhy s postavičkami, které si vymýšlela. Teď už jsem z pohádek vyrostla. Čtu si sama, co se mi zlíbí. Když mi však dojdou čtenářské plány, jdu si pro radu. Jak kdy se mi trefí do vkusu, ale stejně za ní vždycky zajdu pro radu znovu…

 
 

Marie Vrzáčková, regionální koordinátor Sázava, Kouřim

Narodila jsem se ve Zruči nad Sázavou 12.5.1947. Prošla jsem tehdejším vzdělávacím systémem: ZDŠ, SVVŠ, Pedagogická fakulta v Hradci Králové – kterou jsem končila v roce 1969.

 

Zbyněk Němec,  speciální pedagog

Zbyněk Němec si rád čte kdekoli, kde to jen trochu jde. Něco ke čtení si bere na každodenní cesty autobusem nebo metrem, jiná četba (povětšinou e-mailů a odborné literatury) ho čeká v práci. Ze všeho nejraději ale čte pohádky svým dvěma předškolním dětem. Dlouhou dobu si i myslel, že se bude čtením živit, proto kdysi vystudoval obor “Jazyková a literární kultura” na univerzitě v Hradci Králové. V necelých dvaceti letech ho ale prozíravá náhoda přivedla k práci s dětmi s postižením, které se dnes věnuje už více než jedenáct let. Při zaměstnání absolvoval studium Speciální pedagogiky na UK a jako speciální pedagog bude v našem projektu pomáhat pracovníkům čtenářských klubů se zapojením dětí zdravotně nebo sociálně znevýhodněných. Kromě své manželky, svých dětí a své práce má rád i víno, inteligentní legraci a chůzi pěšky.

 

Lucie Hlávková, speciální pedagožka 

Lucie Hlávková získala kladný vztah k literatuře a především dětským knížkám již ve svém raném dětství, kdy jí a jejím dvěma sourozencům maminka předčítala oblíbené Pohádky z mechu a kapradí, Rumcajse a Beránka z modrého nebe. Prokousala se povinnou literaturou na gymnáziu a nakonec se ke knihám vrátila nejprve pracovně z pozice přípravy knih pro ostatní – na roční stáži v knihovně a poté také prostřednictvím péče o žáky se specifickými vývojovými poruchami učení. Četba knih ovšem patří také k oblíbenému způsobu trávení volného času celé její rodiny – přes odborné publikace se vrací ke svým oblíbeným autorům A. Lustigovi, Danu Brownovi, Jiřímu Ortenovi, Františku Hrubínovi (aktuálně předčítá ze Špalíčku veršů a pohádek na spaní své měsíční dcerce).

Po absolvování speciální pedagogiky na Univerzitě v Hradci Králové a poté na Univerzitě J. A. Komenského v Praze, se profesně „ujala“ v pedagogicko-psychologické poradně, kde pracovala tři roky především v oblasti diagnostiky, prevence a následné péče o děti a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Pracovní odpoledne trávila individuálními „terapiemi“ specifických vývojových poruch učení či rozvojem grafomotorických a dalších dovedností předškolních dětí, do kterých patří také práce s knihou a nácvik správné techniky čtení.

 

Líba Pecková Svitáková, speciální pedagožka

Libuše Pecková Svitáková pracuje jako odborný poradenský pracovník – speciální pedagog Střediska výchovné péče. Jako další speciální pedagožka pro oblast Moravskoslezského kraje se seznámila s mnoha skvělými lidmi a pedagogy v klubech. Posunula se od práce s dětmi s výchovnými problémy k dětem s výukovými problémy. Poznala úžasné děti v čtenářských klubech, které svou pílí mohou být příkladem pro dospělé.

 

 

 

Jak vidí některé naše manažerky čtenářských klubů své působení  v projektu

Tereza Nakládalová, manažerka čtenářkého klubu v Hlavečníku

Tereza představuje malou vesnickou školu, jejíž všichni žáci se stali členy čtenářských klubů.

 

 Jana Pluhařová a Jitka Suchá, manažerky čtenářského klubu v Staňkově

Jitka a Jana ze západočeského Staňkova si všímají radosti ze čtení a zjevných pokroků, kterých děti díky knihám dosahují i v běžné výuce.

Libuše Hrušková,  manažerka čtenářského klubu v Mrákově

Pro Libuši bylo čtenářství vždy prioritou a je přesvědčená, že knihy, zejména knihy moderní a krásné, jsou důležité pro všechny děti.

 

Naďa Rollová, manažerka čtenářského klubu v Slaném

Knihovnice Naďa vidí velký potenciál veřejných knihoven v možnosti přivést ke čtenářství i děti, které čtení nebaví, a to metodami, jež fungují ve čtenářských klubech.

 

Ivana Sixtová, manažerka čtenářského klubu v Rokycanech

Ivana hovoří o tom, jak čtenářské kluby díky aktivitám určeným všem žákům – ranním klubům a snídaním s knihou – pozitivně ovlivňují život celé školy. V Rokycanech se podařilo navázat i nebývale intenzivní a přínosnou spolupráci s rodiči klubových dětí.

Halina Brošová, manažerka čtenářského klubu v Sázavě

Halina spolu s dětmi objevuje moderní dětskou literaturu, která čtenářům nabízí dostatek jim blízkých témat i hrdinů, s nimiž se mohou ztotožnit lépe, než s postavami z klasických pohádek.

Radka Vojáčková, manažerka čtenářských klubů v Liberci

Radka se díky čtenářským klubům setkala s dětmi, které při své práci knihovnice nepotkává – s dětmi, které nečtou a čtení je nebaví. Zjistila, že takových dětí není málo a že vést je ke čtenářství je možné a smysluplné.